Reklama
 
Blog | Jan Duda

Český přístup a volba prezidenta

Je až s podivem, s jakou vervou a oblibou dokážeme řešit různé absurdity a marginálie místo toho, abychom si přiznali barvu a začali řešit opravdu vážné věci. Zdá se, jako by dnešní česká demokracie byla slepá k tomu všemu okolo; veškerému dění. Jak již říkal T.G.M., „demokracie je diskuse“; ale dokážeme si uvědomit opravdové problémy a poukázat na ně? Hovořit o problémech kvalifikovaně a rozpoznat je? Dokázat unést odpovědnost? Je jedno, zdali přes média, občanskou společnost, nebo jen ve volbách… Pak bychom řešili asi něco jiného, než do čeho neustále zabředáváme. Je snad debata o budově národní knihovny, Čunkových drobných ulejvárnách, nových mladších partnerkách politiků či hledání „AntiKlause“ zásadní pro vývoj naší země? Obávám se, že to, co nám uniká, je podstata věci, zásadní problémy. Kdo se postaví otázkám zvyšování státního dluhu, sociální reformy, tedy hlavně důchodů; kdo bude řešit vizi naší politiky pro předsednictví v EU, zavedení eura, ratifikaci statutu mezinárodního trestního dvora (jako jediní v EU dosud nemáme), deregulaci nájemného, rozbujelou a netransparentní byrokracii zapletenou v neprůhledných veřejných zakázkách, propletení politiky s korupcí… Na obzoru se mi rýsuje jedna odpověď. Reflektovat tyto problémy by měla média nebo občanská společnost.

A myslím, že je dost na pováženou, když jde ve svých pozérských výrocích i hlavní představitel státu za hranici únosnosti. Opomenu to, že svými postoji k jednotlivým tématům také ohřívá ten český politický plácek. Pokud jde ovšem proti ústavním principům a soudnictví samotnému, pak bych se obával, aby se nám nestalo něco podobného, jako za bratrů Kaczynských v Polsku, kde pluralita a nezávislost, nejen justice, dostala dost na frak. Populismus pak mohl sklidit své plody. Pan prezident prohrál opakovaně ve svých sporech s Ústavním soudem. To se jistě může stát, i když je na pováženou, že prezident vlastně porušuje Ústavu, na niž skládal slib. Ale jsou určitě sporné případy, kdy záleží na výkladu dané situace, takže není třeba hned myslet, že by nejvyšší ústavní činitel porušoval Ústavu úmyslně.

Určitě zajímavé je v této souvislosti připomenout pozapomenutý závažnější případ. V červenci 2005 v článku v deníku Právo prohlásil prezident Klaus: "Občanská společnost je polemika se svobodnou společností! A je povinností každého demokrata ze všech svých sil, do konce svých věků proti ní bojovat!!!" V roli prezidenta by měl pan Klaus dávat pozor, co říká, ne vždy je totiž jen občan Klaus, ať ho poslouchají, kde chtějí. Jen pro pořádek, všechny věci, které uvádí, nejsou takové, jaké se zdají. Preambule české ústavy však říká (příslušná pasáž je zvýrazněna):

My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti,jako součást rodiny evropských a světových demokracií, odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství, odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu, prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky.

Reklama

A tak si říkám, jak normální recipient médií, obyčejný člověk chápe tyto výroky. Uvedu konkrétní příklad. Když pan prezident skrze média pronese výrok o globálním oteplování, v reportáži jej pak podpoří člověk z CEPu (Centrum pro politiku a ekonomiku – Klausova pravá ruka) s PR úsměvem na tváři a v dobře padnoucím obleku, oproti nim pak vystoupí sice znalý a erudovaný tiskový mluvčí Greenpeace (Karel Dolejší), leč bohužel nejistý ve svých slovech a ve vytahaném svetru, působí to poněkud nevyváženě. Stejně jako znevažování role soudů a jejich nezávislosti je napadení třetího pilíře moci. Neříkám, že soudnictví u nás funguje ideálně, ale postupem dnešního prezidenta bych určitě nešel.

Pokud jde o veřejný zájem, proč nezahájit širší a odpovědnější diskusi? Teď je již pozdě někoho stavět proti Klausovi. Opět se nám to zvrhává do jakési hry utápění v marginalitách a českém písečku. Nezbývá než zhodnotit kvality posledního vážného kandidáta – Jana Švejnara. Jeho skvělé vzdělání na Cornellu a Princetonu, pedagogickou dráhu v Pittsburghu, Michiganu a v Praze na CERGE mu může závidět leckdo. Samo o sobě však na prezidentský post nestačí. A co publikace v předních světových časopisech. To je také dobré, ale hlavně do akademické obce. A co o něm víme dále? Že byl vždy politicky nevyhraněný, že emigroval, spolupracoval třeba s Klausovým ministrem Karlem Dybou, byl poradcem Václava Havla, členem Hospodářské rady vlády vedené Pavlem Mertlíkem v Zemanově éře. Spolupracoval i se Špidlou nebo Jahnem. Dá se říci, že to jsou samé dobré reference.

Chceme ale do čela státu dalšího ekonoma? Není to jen taková „záplata“ proti Klausovi? Neměl by mít prezident nadhled a přesahy do politiky, práva a umění? Nebo jak jsem kdesi četl. Dobrý prezident se prý pozná podle toho, že své funkci víc dá, než si z ní vezme. Prvně by si lidé měli vybavit osobnost, post prezidenta pak až na druhém místě. A musím se přiznat, o Janu Švejcarovi jsem toho doposud moc nevěděl. Teprve pořádně až s diskusí o prezidentské volbě. Myslím si, že i pro jeho jméno bude lepší se z této politické hry stáhnout a zachovat si tvář. Stejně, jako tleskám elegantnímu gestu „bonvivána“ Dienstbiera, který ustoupil a dokázal Švejnara podpořit.

Nesázejme tedy další jména od boku. Klaus má stejně vyhráno. Raději se bavme o skutečných problémech. Kdyby byly pravidla nastavena jasně bez politických nerovností, snad bychom mohli vybírat i z větší škály osobností. Škemrat o politickou podporu komunistů taktéž není důstojné hlavy státu, navíc pluralitního a demokratického. Raději nastavme a dodržujme pravidla, třeba i ta ústavní. Zaveďme opravdovou diskusi. A nejen v médiích či občanské společnosti.