Pavel Borodin, tajemník Svazového
státu Rusko-Bělorusko, byl citován tiskovou agenturou Novost. Zde se vyjádřil že Rusko i Bělorusko společně druhého listopadu podepíší v Moskvě dohodu o protiraketovém systému obrany. Hned k tomu zdůraznil, že o podpisu tohoto dokumentu oběma mocnostmi nemá nejmenších pochyb. Poté dodal, že je tato dohoda zcela
zásadní v momentě "východní expanze NATO". Bělorusko i Rusko mají totiž
společné hranice se zeměmi, které se staly členy Severoatlantské
aliance – s Polskem a zeměmi Pobaltí.
Rusko-běloruské vztahy procházejí výrazným oteplnením, na Gruzínský konflikt se pomalu zapomíná a vše jde vesele dál. Jen si zkrátka nemohu pomoci, ale tato zpráva mi nemůže nepřipomenout sovětský model chování a praktik. Radarová základna v Česku je velké téma, ale nakolik se posune naše uvažování ve smyslu těchto konsekvencí? Neměli bychom raději, než jen vykřikovat hesla jako "Ne nechceme", zajímat se o dopady bezpečnosti? Většinou předpokládám, že čtenáři těchto řádků rozumí tomu, že nejsme schopni si sami zajistit vlastní bezpečnost a na základě toho jsme vázáni v různých mezinárodních uskupeních. Pokud tedy není protiraketová obrana tím, co by nás nemohlo upevnit ve vazbách s našimi spojenci v NATO, a se zeměmi, ke kterým se od listopadu 89 hlásíme; co je tedy východiskem naší bezpečnostní politiky? Spokojíme se tedy akorát s vysíláním našich jednotek do mezinárodních misí? Je to udržitelná vize? A nakolik jsou v této demokratické společnosti občané kompetentní rozhodovat o takových věcech jako je radarová základna? Dokážeme obsáhnout veškerá kritéria, agendu, konsekvence a přitom vidět nestranně?