Během deseti uplynulých let proběhly i dva neúspěšné pokusy o ratifikaci a Česká republika dlouho zůstávala poslední zemí EU a jednou z posledních zemí Evropy, která k Mezinárodnímu trestnímu soudu nepřistoupila. Římský statut, ustanovující Mezinárodní trestní soud, byl přijat v Římě dne 17. července 1998 a v platnost vstoupil dne 1. července 2002. Ke smlouvě o Mezinárodním trestním soudu dodnes přistoupilo už 108 zemí z celého světa.
Proč je soud důležitý?
Soud má stíhat nejzávažnější zločiny podle mezinárodního práva. Ať už jde o válečné zločiny, zločiny proti lidskosti, zločiny genocidy a zločin agrese. Tato instituce sídlí v Haagu, má osmnáct soudců volených Shromážděním smluvních stran na dobu devíti let, smluvní strany volí také žalobce. Každá smluvní strana má právě jeden hlas.Mezinárodní trestní soud funguje na principu individuální trestní odpovědnosti. Stíhá pouze jednotlivce, nikoli státy, přičemž postavení jednotlivce ve státě nepředstavuje překážku pro zahájení trestního stíhání. Podnět zahájení dává: smluvní stát, prokurátor (pouze se souhlasem přípravného senátu), Rada bezpečnosti. Ta má právo pozastavit stíhání na dobu jednoho roku s možnosti opakování. Pravomoc soudu se vztahuje na území smluvních států a na státní příslušníky smluvních stran. Výjimku tvoří stíhání zahájené z podnětu Rady bezpečnosti, pro něž tato omezení neplatí. Jasným příkladem je zahájení vyšetřování v Darfúru, i když Súdán neratifikoval Římský statut. Nepřistoupení k Římskému statutu nepředstavuje záruku bezpečnosti a beztrestnosti. Soud se zabývá pouze zločiny, jež dosahují vysoké míry závažnosti a mají organizovaný a systematický charakter. To vylučuje individuální excesy a izolované případy násilí. Dosavadní praxe prokázala, že se soud věnuje skutečně závažným případům (prošetřování válečných zločinů a zločinů proti lidskosti spáchaných za brutálních občanských válek v Africe). Soud naopak odmítl řešit případy izolovaných zločinů (Irák, Afghánistán). Fungování této instituce je založeno na principu komplementarity, tedy že stíhání konkrétních činů je primárně věcí států. Samotný soud zahajuje vyšetřování až v případě, že tyto státy nejsou schopny trestně stíhat pachatele spáchaných činů. V České republice si však lze jen těžko představit situace, kdy by nedošlo ke stíhání pachatele takto závažných zločinů. Instituce samotná přitom zůstává pod kontrolou států. Shromáždění smluvních států řeší důležité otázky fungování Soudu. Při rozhodování se snaží dosahovat konsenzu, tedy že o věcných otázkách rozhoduje dvoutřetinovou většinou a jen procedurální rozhodnutí jsou přijímána většinou nadpoloviční.O ratifikaci dlouhodobě usilovaly i české nevládní organizace. Koalice Amnesty International, Člověka v tísni, Ligy lidských práv, Českého červeného kříže a České ženské lobby) dlouhodobě usilovala o přistoupení ČR k Římskému statutu. Více třeba na: http://www.amnesty.cz/zpravy/V-kavarne-v-centru-Prahy-se-setkaji-svetovi-diktatori/
Proč to trvalo tak dlouho?
Hlavními argumenty odpůrců ratifikace Římského statutu byly překážky v kolizi s českým právem. Ty jsou ale dle mého názoru více než diskutabilní. Zde je jejich stručný přehled:
Zákaz vydávání vlastních občanů z článku 14 odst. 4 Listiny základních práv a svobod: „občan nemůže být nucen k opuštění vlasti“. Ústavní soud v nálezu č. 66/04 z roku 2004 konstatoval, že ustanovení reagovalo na specifické historické události a nebylo míněno jako obecná překážka předávání českých občanů k trestnímu stíhání v zahraničí. Předání je možné, pokud je zaručena regulérnosti trestního stíhání. Účelem předání není, aby občan navždy opustil ČR, ale aby byl souzen a poté se vrátil zpět do ČR, ať už po osvobozujícím rozsudku, po výkonu trestu nebo k jeho vykonání.
Právo prezidenta udílet milost a vyhlašovat amnestii (články 62 a 63) je v domnělém rozporu s článkem 105 ŘS. Údajný rozpor není zcela nepřekonatelný. Prezidentova právo udílet milost a vyhlašovat amnestii se primárně vztahuje na tresty vyhlášené českými soudy, tedy sankce uložené mezinárodními soudy tomuto režimu nepodléhají. Dále by se jednalo o překročení jeho pravomocí, protože prezident je vázán článkem 1 odst. 2 Ústavy, podle něhož „Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají“. Volnost udělování amnestie je omezená obecnými zásadami mezinárodního práva. Je však nepravděpodobné a nepředstavitelné, že by v kontextu demokratického právního řádu ČR mohl prezident udělit milost pachatelům zločinů, které stíhá Mezinárodní trestní soud.
Imunita ústavních činitelů (články 27, 65 a 86) údajně koliduje s článkem 27 Římského statutu. Ustanovení o imunitě se týká pouze stíhání před českými soudy. Opět podle článku 1 odst. 2 Ústavy se imunita neuplatňuje v případech, jež by odporovaly mezinárodně právním závazkům ČR. Podle všeho, nakonec i následného souhlasu obou komor Parlamentu tato mezinárodní smlouva, na kterou se vztahuje dikce dle čl. 10a Ústavy je bez dalších úprav právně „čistá“. Posledním krokem tedy bude očekávané stvrzení schvalovacího procesu i prezidentem.
Dalším problematickým bodem byl i postoj Spojených států, které v roli světového četníka měly delší dobu vůči této instituci velmi ambivalentní postoj. Od vzniku Mezinárodního trestního soudu (ICC) byly Spojené státy jediné, které aktivně vystupovaly proti této nové instituci. Nesouhlas s ICC však projevila až administrativa G.W. Bushe, prezident Clinton totiž Římský statut podepsal. Podpis byl pak G.S. Bushem odvolán. V průběhu činnosti ICC se námitky USA ukázaly jako neodůvodněné a i samotné Spojené státy ustoupily od tlaku proti ICC. Proměna postoje USA se projevila i tím, že Spojené státy umožnily zahájit vyšetřování v Súdánu tím, že se v Radě bezpečnosti zdržely hlasování.
Mezinárodní trestní soud dříve ustanovil speciální tribunály (pro Rwandu, býv. Jugoslávii), protože svým specifickým zaměřením mohly působit cíleněji a účinněji na těchto ad hoc případech. Dnes se však ICC plně etabloval v systému mezinárodního práva a v součastné chvíli vyšetřuje zločiny v afrických státech jako Demokratická republika Kongo, Středoafrická republika, Súdán a Uganda. Poslední dvě země jsou obzvláště diskutované, především pro masové porušování lidských práv v Dárfúru a Karamoji. Naše země se těsně před předsednictvím v Radě EU jako poslední z členských států přihlásila ke svým dlouhodobým prioritám v oblasti zahraniční politiky, jimiž jsou zejména lidská práva.
Seznam výhod
-zisk možnosti podílet se na dalším vývoji a chodu ICC
-zisk možnosti spolurozhodování zda se mezi zločiny, které bude ICC stíhat, zařadí zločin terorismu
-možnost obracet se na soud s žádostí o zahájení stíhání
-možnost účasti volby soudců, vliv na složení a možnost, aby byli zvolení i občané ČR
-posílení pozice západních států a snížení rizika, že budou přehlasováni státy třetího světa
možnost kontroly ICC
-ČR by uvedla svůj postoj do souladu s prioritami EU – usnadnění pozice, kdy bude vykonávat předsednictví v Radě EU (o zločinech agrese, zařazení zločinu terorismu se bude vyjednávat za českého předsednictví)
-posílení důvěryhodnosti lidskoprávní zahraniční politiky
-přihlášení se k hodnotám moderní evropské společnosti – ochrana lidských práv, zákaz beztrestnosti pachatelů zločinů podle mezinárodního práva
Zdroje:
policy paper Ústavu mezinárodních vztahů, Veronika Bílková: V roli unijního solitéra? Česká republika a Mezinárodní trestní soud
Materiály a pracovní dokumenty Amnesty International, http://www.amnesty.cz/zpravy/V-kavarne-v-centru-Prahy-se-setkaji-svetovi-diktatori/,
Materiály Informačního centra OSN v Praze, dostupné na: http://www.osn.cz/zpravodajstvi/zpravy/zprava.php?id=845