Působila jste v nejvyšších funkcích dvou hlavních soudů u nás. A proto se hned nabízí otázka: neexistuje mezi Nejvyšším a Ústavním soudem přílišná rivalita?
Asi takto. Když jsem se v roce 1996 stala soudkyní Nejvyššího soudu, média hovořila o tzv. „válce soudů“, kdy některé obecné soudy odmítaly respektovat nálezy soudu ústavního v konkrétní věci. Toto se občas přeneslo i na Nejvyšší soud, šlo o kauzy tzv. odpíračů. V této situaci jsem v roce 1998 již jako předsedkyně Nejvyššího soudu publikovala výstrahu formou veřejného dopisu, protože nešlo, vzhledem k předchozí beztrestnosti této praxe, hned trestat, ale na druhou stranu veřejné pobouření společnosti nad tímto stavem bylo po právu a bylo potřeba je reflektovat. V tomto dopise jsem uvedla, že za příští obdobný skutek podám na příslušné soudce kárnou žalobu. Tehdy ještě nebyla vůbec uznávána precedentní kvalita rozhodnutí Ústavního soudu, který byl leckdy brán obecnými soudy spíše jako cizorodý element. Ovšem průběžně dochází k určitému zlepšení. Příkladem je debata o tom, zdali se má odrazit délka soudního řízení na výši trestu. V tomto si oba soudy nedávaly za pravdu, avšak názor Ústavního soudu byl nakonec respektován v precedenční kvalitě. Prestiž Nejvyššího soudu v hájení své judikatury je pochopitelná, je-li diskuse vedená věcně a intelektuálně poctivě, ale pokud jde o přesilovku a trumfování, pak v tom nevidím žádnou perspektivu.
Jaký je Váš názor na aktuální otázku tzv. přílepků k zákonům? Není to spíše jenom politická hra?
Víte, zrovna ta novela zákona o bankách učiněná formou přílepku, o které Ústavní soud rozhodoval, byl jako návrh skutečný návrh zákona samostatně projednáván již v roce 2005 a byl zamítnut. Pokud byl přilepen zamítnutý obsah k jinému zákonu, nepřijde mi to legitimní, a Ústavní soud tuto techniku shledal i protiústavní. Jde o to, že v případě přílepků si někteří členové Parlamentu nemusí všimnout, že programem avizovaný projednávaný bod byl vlastně změněn a projednává se úplně jiná materie. A to mi nepřijde fér. Přitom se bavíme o procesu, který má být fér. Zahraniční literatura například říká, že jednání v parlamentu jsou jistou přiměřenou kopií soudního rozhodování jako třeba v Anglii byla kdysi Curia Legis, a proto i proces v Parlamentu musí být fér.
Dlouhodobou diskusí u nás je propírána nezávislost justice a její pomalé rozhodování. Co je podle Vás příčinou? Myslíte, že by se to dalo nějak změnit? A není to tím, že je justice závislá na exekutivě v podobě Ministerstva spravedlnosti?
Výrazným problémem asi jako téměř všude je nedostatek financí. Až donedávna byla situace v justici opravdu strašná. Ale i dnes pořád schází prostředky na administrativu. Tento stav i praxe kárných senátů, které odsoudily soudce kvůli prošvihnutí jednotlivých lhůt. To je přece otázka administrativy. Soudce má v náplni práce mnoho jiných starostí než hlídat lhůty, doklady a formality. Zlepšení je otázkou předsedů soudů, kteří musí nastavit pravidla, jakým způsobem bude upraven chod kanceláří. Ale ani u tohoto nesmíme zapomínat na onu bolestnou finanční stránku. A nezávislost justice? Musíme myslet na to, že kdyby se soudnictví od exekutivy osamostatnilo, rozhodovací břímě by padlo na Parlament. A to si teprve představte tu politickou hru. Hlavní problém však vidím v tom, že ani dnes není ministr spravedlnosti vázán pravidly a kritérii, podle kterých by byly finance rozdělovány na jednotlivé soudy. Dnes se jednotlivé soudy bohužel staví do prosebnické polohy, kdy toky financí závisí na libovůli ministra. Odlehčit soudce jde například i tím, že by náklady řízení nemusel vypočítávat on, nýbrž vyšší soudní úředník.
Nyní trošku odlehčeněji. Poslední dobou je často zmiňována otázka gendru. V soudnictví je u nás přes šedesát procent žen, přitom na nejvyšších pozicích skoro žádná není. Na Nejvyšším soudě je jen dvanáct žen, na Ministerstvu spravedlnosti jsou všichni náměstci muži, a i v politice tvoří sněmovnu ženy jen z devatenácti a senát dokonce jen z jedenácti procent. Mezi hejtmany není žena žádná. Co tomu říkáte?
Já myslím, že je to dáno více faktory. Jednak mluvíme-li o justici před listopadem osmdesát devět byly platy v justici velmi malé, proto se muži angažovali spíše jinde. A také jako další faktor musím zmínit, že škodný element jsou v tomto ohledu psychologové, hodnotící vhodnost kandidátů na místo soudce. Podle mě to hraničí se zasahováním do osobnostních práv. Kromě zjišťování psychických poruch a nemocí, které by ovšem měl předvídat zákon, nepovažuji toto zkoumání za legitimní a ústavně konformní. A testy, tak jak jsou nastaveny, prochází spíše ženy, jejich mužské kolegy psychologové označují za nedostatečně zralé. A s těmi vyššími pozicemi v justici je to dáno i závazky ženy k rodině, uvážíme-li, že nejvyšší soudní instance jsou situovány v Brně. Žena bude jistě brát v úvahu věk svých dětí, které případně zanechá na druhém konci republiky.Dále jde i o postupnou transformaci, kterou od listopadu osmdesát devět procházíme.
V řadě veřejných debat jste se vyjadřovala k tomu, co nám evropské právo přinese. Jak si ale myslíte, že se s ním vyrovnává? Jak vidíte implementaci Evropského práva v tuzemském podání? Co brání České republice v ratifikaci Mezinárodního trestního dvora jako poslední v Evropě?
Já myslím, že je to pořád takový nájezd, protože to chce svůj čas. Pozvolna se rozjíždí naše činnost v i institucionalizované Evropě. V Lucemburku už máme asi pětadvacet předběžných otázek, což není špatné. Problémy mohou být s implementací třetího pilíře. Aplikace implementovaného eurozatykače je asi obtížné téma vzhledem k neexistenci harmonizace kulturní, kterou nelze právní normou nadiktovat. Avšak my se chceme bavit o integraci, tj. o dobrovolném a občany státu akceptovatelném procesu. V případě mezinárodního trestního dvora je problém v neslučitelnosti s ústavou, zvláště v části hovořící o imunitách, a tam podle mě tato debata končí na politické neochotě.
Když srovnáte svá studentská léta, a reakce studentů ústavního srovnávacího práva, které
učíte na fakultě sociálních studií dnes, vidíte nějaký velký posun v přístupu k právu?
Moje studium probíhalo snad v té nejhorší době nastupující normalizace. Tehdy se o řádném studiu moc hovořit nedalo. Nebyl dostupný dostatek literatury odrážející různé názory. Sice to bylo jednodušší v tom, že existovala jen jedna skripta, která „prostě měla pravdu“. A dovolím si tvrdit, že ten, kdo později nestudoval sám a především ze zahraniční literatury, která byla dříve velmi těžko dostupná, se musí smířit s tím, že má neúplné vzdělání. Dnes jsou studenti otevřenější, mají k tomu taky více možností. V dnešní institucionalizované Evropě je obrovská šance např. i v advokacii. Kdysi byl výkon právnických povolání vázán na zemi studia, ale dnes se studentům v Unii otevírají obrovské možnosti. Perspektivu vidím v jazycích, které pomohou odbourat bariéry.
Děkuji za rozhovor a Váš čas…
Pozn. Text je volně upravován a krácen, jde o znění po autorizaci.