Reklama
 
Blog | Jan Duda

Co asi tak řekne Ústavní soud na poplatky?

Platit či neplatit? To má rozseknout nejvyšší soudní instance v zemi. Ve hře je třicet korun za návštěvu a šedesát za ubytování v nemocničních zařízeních. Vzhledem k narůstajícím cenám energií, potravin, kuřiva, ropy a kdečeho je to v podstatě zanedbatelná položka. Nejde ale jen o reformu zdravotnictví. Proti sobě stojí dva balvany. Na kolbišti stanula neobratně a podivně přijatá reforma Topolánkovy vlády versus vše a vždy odmítající postoj sociální demokracie éry J.P. A tak bude Ústavní soud zkoumat pod politickým drobnohledem - poplatky ve zdravotnictví, stejně tak jako třeba snad bezdůvodně zkoumá lisabonskou smlouvu. Minulý týden dokonce musel soud na svých stránkách vyzvat občany, aby své připomínky k reformnímu zákonu neposílali. Ti nehledě na procedurální překážky zavalují tuto instanci svými podněty. V reakci na předešlé, plénum Ústavního soudu rozdělilo návrh na zrušení tzv. reformního zákona na tři části. Otázky zdravotnictví, sociálního zabezpečení a daní budou projednávány zvlášť. Kterým směrem diskuse povede? A jak to asi bude vypadat v diskutovaném zdravotnictví?

Kromě různých návrhů a dopisů občanů, které byly zamítnuty pro nepřípustnost
návrhu, nám tu zbyly tři hlavní návrhy, které se pokoušejí zvrátit platnost
zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů. Jsou dohledatelné pod
spisovými značkami Pl ÚS 24/2007, Pl ÚS 28/2007 a Pl ÚS 29/2007. Ten prvně jmenovaný podala
skupina poslanců ČSSD čele s Michalem Haškem. Zabývat se jí bude ústavní
soudce Jan Musil. A vzhledem k tomu, že odůvodnění nálezů je považováno za
pramen práva, není se co divit, že si dává na čas. Nyní díky rozdělení celé
stížnosti na tři části je situace k posouzení o krok jednodušší. I když
argumentace soudce Balíka uváděla potřebu nahlížet na stížnost jednotně a
v celku tzv. z nadhledu a se souvislostmi, kolegové v plénu jej
přehlasovali. Zbylé dvě stížnosti, které
podali ústavní právník Jan Filip a skupina senátorů zastoupena rovněž ústavní
právničkou Kateřinou Šimáčkovou, byly odmítnuty z důvodu překážky litispendence.
A nejdiskutabilnější otázka zdravotnictví bude tématem následujících řádků.

Jak se tedy by mohl
argumentovat Ústavní soud? Stěžejním hlediskem bude dodržení resp. porušení
ústavnosti jednoho ze základních práv. Je ale zavedení poplatků proti liteře
ústavních zákonů? Budeme muset nejprve postupovat dle Listiny základních práv a
svobod, konkrétně článku 31, který praví:

Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného
pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za
podmínek, které stanoví zákon.

Reklama

Hlavní úvahy o výkladu zákona půjdou určitě
směrem k dodatku na konci tohoto ustanovení. Jde tedy o to, zdali tak, jak
příslušný reformní zákon 261/2007 Sb. jde či nejde proti duchu Listiny a jiných
ústavních principů. Avšak i dle prof. Pavlíčka, ústavního právníka
z Karlovy Univerzity, jde o kategorii práv tzv. třetí generace. U těch je
dokonce zákonná dikce a rozpracování vítáno. Odpůrci budou argumentovat koncepcí
lidských práv, solidárností sociálního státu a filosofií egality.

Pokud bychom šli ve srovnání výš a podívali se na
mezinárodní úmluvy, které ratifikovala i ČR, tak mezi prvními zde najdeme
Evropskou sociální chartu. Ta je pro nás platná od roku 1999 (podepsána už 1992
jménem ČSFR). V ní najdeme ustanovení typu:


Kdokoliv, kdo je bez dostatečných prostředků, má právo na sociální a
zdravotní pomoc.

Každá osoba má právo využít všech možných opatření, které jí umožní
požívat nejlepší dosažené úrovně zdraví.

Podle
ustanovení článku 10 Ústavy jsme vázáni těmito mezinárodními smlouvami
z hlediska síly zákona dokonce i
nad rámec naší národní legislativy. Je proto vidět, že Ústavní soud to rozhodně
nebude mít lehké a dost zleží na tom, který právní názor u něj převládne.

Je tedy otázka, co se nyní stane, když půjdete
k doktorovi a odmítnete zaplatit? On vám zřejmě péči neodmítne. Bude ale
po vás stát vyžadovat oněch nezaplacených třicet korun ve správním řízení? A
další otazník vyvstává, pokud stane prvňáček před zubařem. Za všechny úkony a
návštěvu zde celkem zaplatí cca 90 korun. Je relevantní z hlediska
způsobilosti k právním úkonům, aby byl schopen takto konat? Přiměřenost
přináší i řadu dalších otázek. Nemocniční heslo v porodnicích: „Naroď
se plať“ se bude vztahovat k novorozenci dřív, než se rozkouká. Stejně bude platit až do smrti, tak ať si zvyká už od
začátku.

Pravda ovšem je, že nemocnice poskytuje ošetření,
nikoli bezplatné ubytování a jídlo. Jíst a spát musí každý, nehledě na to,
jestli je v ústavní neb soukromé péči. Proto šedesát korun za nocleh
myslím si, můžeme brát opravdu s klidným svědomím. Aby za ošetření platily
děti, to je podle mě taky poněkud zvláštní. Jinak, pokud se oprostíme od těchto
a podobných neduhů rychle šitého zákona, zjistíme, že v jádru nenamyšlen
špatně. Ve chvíli, kdy je povinností za návštěvu doktora zaplatit několika
mincemi, mnozí si již rozmyslí, jestli opravdu potřebují takovou návštěvu, či
to zrovna není jejich hypochondrické vzepjetí. Různé fingované omluvenky, uplácení
kávou, bonboniérou, společenské návštěvy nemocnic, to vše snad dozná mírného
ústupu. Na druhou stranu. Pokud již máme poplatky, nemohou se časem zvednout? A
kolik je ještě přijatelná míra pro všechny? Doufejme tedy aspoň, že všechny vybrané peníze
nespolkne administrativa, nezmizí v tunelu, neskončí v neprůhledných
veřejných zakázkách a bude opravdu
použita v resortu zdravotnictví ku prospěchu pacienta.