Reklama
 
Blog | Jan Duda

Autoři Českého snu: „Natáčíme film o radaru“

Myšlenka Českého snu už po pár letech zapadla do každodenní všednosti. Její autoři Vít Klusák a Filip Remunda však neusnuli na vavřínech. Objíždějí střední školy, diskutují, točí dokumenty a jdou proti manipulaci v médiích. Jak se staví k volbám, konzumu, mobilům a co jim vadí na radaru? A samozřejmě jejich postoje k Českému snu. Reportáž z jejich debaty se školáky.

            Listopadové všední dopoledne. Prší, do toho padá listí a lidé se tváří nepříjemně. Ideální chvíle pro pár středoškoláků vyrazit do kina. V rámci projektu školy ekologického myšlení zde měli zhlédnout film Český sen a následně debatovat s jeho tvůrci. Přicházím do kina těsně na čas. U vstupu po mně nikdo nic nechtěl. Tak hurá rovnou do sálu. Děti už jsou usazené svými učitelkami; baví se klasickým způsobem    sms, nuda, zívačka…  Všude je plno. Tak jako za starých dobrých časů, sedám na schody. Film začíná…

                                  

            Je promítána nezkrácená a nesestříhaná verze se všemi svými provokativními nápady. Představitel snad největší reklamky u nás, Martin Přikryl z Mark BBDO tu pak říká, že dokáží udělat reklamu na produkt, který je úplně „na hovno“, nebo snad neexistuje vůbec. V další scéně také popisuje, jak skvělě se cítí, když rozhoduje o tom, co a kdy budou ostatní lidi dělat, proto, že je k tomu zmanipuluje. Na mysl mi přijde, že uvedené výroky nebyly vysílány Českou televizí, která se tehdy bála postihu ze strany této velké reklamky. Vzpomínám si na to, že část výtěžku z filmu jde na boj nevládní organizace proti neustálému stavění dalších hyper krabic v naší české kotlině. Mysl dál zabíhá k duchu našeho národa. Je to vášnivé nakupování a konzum naším národním prokletím? Nechci slevu zadarmo. Manipulace, chce se říct…Vždyť, když mají někteří respondenti říct, co si představují pod nakupováním, zazní výroky jako „odpočinu si, miluju to, pohoda, úleva, klid – jako kdyby vysvitlo sluníčko, nepamatuju dobu bez hypermarketů…“ Co na to říct? Jedna paní to završila ultimátně: „žijeme, jak nejlíp umíme.“

Reklama

 

            Běží titulky. Publikum se probírá z filmového zasnění. Zvyšuje se šum. „Tý voe, to bylo hustý…“ ozývá se mezi středoškoláky. Učitelky začínají napomínat okolní neposedné žáky. Do toho všeho pomalu přicházejí tvůrci filmu. Obyčejní, kluci, ještě skoro studenti, s hlavou plnou nápadů.

 

            „Ehm… Dobrý den,“ vítá neformálním způsobem s rukou v kapse sedící středoškoláky Filip Remunda. Odpovědí je mu smích z publika. „To je náš oblíbenej vtip,“ přisadí si. Po úvodním trapném tichu se rozbíhá diskuse.  Vít Klusák povídá o důležitosti odstupu a  nedůvěry v média. Důležitá je podle něj možnost reagovat. Dávat si pozor na to, čím jsme krmeni. Školáci na to souhlasně mručí. „Víte, že státy si najímají PR agentury k tomu, aby zakryly svoje problémy? Musíte si uvědomit, co se chce říct a co se chce zakrýt,“ nabádá Remunda. „Co je to PR agentura,“ zaslechnu mezi gymnazisty. Filmaři pokračují: „společnost je dnes závislá na penězích, dalo by se říct, že je až deformovaná. Všechno, co směřuje k zisku nám přijde normální. Naše kamaráda šla po vysoké škole stavět školu v Africe jenom proto, že jí to přijde správný. A okolí se na ni teď dívá, jako by byla podezřelá.“ A burcují dále: „Je dobrý mít ideály. My jsme taky dostali nabídku dělat reklamu pro Oskara, ale raději jsme si řekli, že budeme dělat něco užitečného. Nechceme taky přece zdiskreditovat Český sen.“

 

K dotazu se zvedá i můj kamarád. Jde o věc, kterou si kladl snad každý divák Českého snu. Proč? Co je postulátem? Hlavní myšlenkou tohoto filmu? Odpovídá Vít Klusák. „Český sen je o tom, že je to všechno vůbec možný. Je to zkouška, jednotlivé portréty lidí co v tom dělají. Cennější je to, co se odehrává v zákulisí. Jakou nezměrnou silou marketingové firmy disponují. Je potřeba koukat po podstatě věcí. Billboardy nám metaforicky zakrývají to, co bychom měli vidět. Každý den procházíme rozhodováním, i nakupování je takovou malou volbou. Koupí tuňáka dáte de facto hlas těm, co ryby loví. Řeknete jim ať loví víc,“ nechává se unášet vlastními slovy Klusák. „Já bych doporučil nalepit na televizi značku „nevěřit“, nebo „prověřuj!“, přisazuje Remunda v návaznosti na všudypřítomnou reklamu.

 

            Středoškoláci už mají touto masáží našlápnuto na lehkou paranoiu. Vše během necelé hodiny. Remunda pokračuje v přesvědčování. „Dneska sami sebe stejně přesvědčujeme o tom, co chceme. Za vším je reklama. Je vědecky dokázaný, že mobily působí rakovinotvorně. To stejný wifi. Ale nikde se o tom nemluví. Proč? Přece, jak jsme už říkali, PR agentury tyto výzkumy zkouší shodit. Lidi to neberou vážně.“ Naopak študáci se na to tváří docela vážně. Diskuse končí. Za půl hodiny poběží stejný film ještě jednou a zřejmě proběhne ta samá debata.

 

            Zastavuji se s prosbou rozhovoru u obou autorů a ukazuji jim časopis, do kterého píšu. Podezíravě si prohlédnou reklamy, spiklenecky se na sebe mrknou a Vít Klusák začne: „to je teda pěknej plátek. Reklamní autocensura, to je problém, tendenční články najdeš ale i v takovým Týdnu. Inzerenti a peníze, to je hybatel; dneska stejně všechna média, i ta nezávislá sviští na reklamě.

 

            Na otázku, co dneska dělají, se jen usmějí. „Natáčíme film o radaru,“ hrdě prohlásí Remunda. „Nejde totiž věřit ani jedné straně. Je to geopolitický problém, který nikdo neřeší moc uspokojivě. A arogance vlády, kdy si najme Ami Communications aby nás zmanipulovala pro radar, to snad nemá smysl.“ Hned ho podpoří i Klusák. „Není podezřelý, že všechny názorový frakce okolo radaru jsou pro mír? Přitom každý k tomu jde jinou cestou, ať už jde o hnutí „Nechceme radar, chceme rakety;“ nebo o ty, co s nezákladňákem“ objíždí zemi.“

 

            Společenský tlak je podle obou vládní garnituře ukradený. Jen snad v periodě čtyř let při volbách. Jejich film asi nebude taková šokující pecka jako Český sen. Každopádně chtějí problematiku pojmout objektivně a z nadhledu. Idealisté v dokumentárním filmu. Dobrá kombinace…

 

            Středoškoláky asi film zaujal; několik studentek si následně vede oba dokumentaristy ke stolku s vonící kávou. Ti se rádi nechají přemluvit. Balím si poznámky a vyrážím do nepříjemného deštivého listopadového odpoledne.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama